Eurokrize, migrace, Rusko, ekologie: to jsou čtyři klíčové otázky, na které je třeba najít v roce 2015 odpověď. Záleží na tom nejen osud velké koalice v Německu.
Rok 2014 byl bouřlivý, i když se krizové konflikty odehrávaly spíše na evropské periférii. To by se v tomto roce mohlo dramaticky změnit. Útoky se přibližují. S vyhrocením vládní krize v Řecku opět ťuká na dveře eurokrize. Klesá důvěra v evropskou měnu, dalším strašákem je celoevropská deflace, v sázce je soudržnost eurozóny. Ukazuje se, že přebytek peněz, kterým Evropská centrální banka uklidňovala finanční trhy, pouze zastíral příčiny krize. Ekonomické a politické diskrepance v rámci eurozóny jsou dokonce ještě větší než v okamžiku vypuknutí dluhové krize.
Nyní se musí ukázat, zda jsou státy eurozóny připraveny učinit další krok směrem k fiskální a hospodářské unii. Německu přitom připadá klíčová role. Doba váhání a vyčkávání je u konce. Kancléřka a její kabinet se dosud neodvažovaly nalít občanům čistého vína: chceme-li euro a s ním i projekt politického sjednocení Evropy zachránit, bude to mít dvojí cenu. Německo se musí ve větší míře podílet na zvládnutí dopadů krize v rámci eurozóny, musí padnout již beztak nalomené tabu komunitarizace evropských dluhů.
Spolková republika se zároveň bude muset zčásti vzdát posvátné suverenity v oblasti hospodářské a finanční politiky ve prospěch společné evropské politiky. Zde by mohla velká koalice najít historickou opodstatněnost. Pokud v tomto úkolu neuspěje, bylo by lepší postavit otázku eura do středu předčasných voleb. V takovém případě musí všichni přiznat barvu: strany i voliči.
Kromě eurokrize se rýsují přinejmenším tři další zásadní výzvy, které nesnesou odkladu. I v jejich případě jde o zkoušku pro budoucí kurz Německa: zaprvé otázka migrace, zadruhé politický postoj vůči Rusku a zatřetí ekologická otázka. Podívejme se na ně popořadě.
Migrace: Každodenní otřesné zprávy o strastiplných cestách uprchlíků přes Středozemní moře i nárůst xenofobních hnutí v EU vyžadují nové zaměření evropské migrační politiky. I když neexistují žádné patentované recepty, které by dokázaly vyřešit všechny problémy, je třeba vyjasnit, jaký přístup EU v budoucnosti poskytne lidem, kteří zde hledají ochranu, práci a sociální perspektivu. Azylové právo je přetížené, má-li představovat ucho jehly, kterým musí projít všichni, kdo chtějí do Evropy.
Proto je nutná evropská migrační politika s jasně definovanými kritérii pro přístup pracovních migrantů. K tomu patří vzdělávací programy a stipendia, dále dohody s domovskými zeměmi o kruhové migraci a počáteční pomoci pro navrátilce. Zároveň je třeba více investovat do výuky jazyka a školního i odborného vzdělávání migrantů. V neposlední řadě jsou nutná jasná vyjádření, jaká očekávání máme vůči přistěhovalcům, kteří zde mají zdomácnět – a jaké hodnoty a normy, které tvoří pro všechny závazný orientační rámec, jsou pro „Evropu“ zásadní.
Rusko: Nevyhlášená válka, kterou vede Rusko proti Ukrajině, představuje zkoušku pro akceschopnost Evropy v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky. Dostojíme slibu, že všechny evropské národy, které se vydají cestou právního státu, demokracie a tržního hospodářství, se mohou stát členem EU? A budeme bránit základy evropského mírového uspořádání, k nimž patří zřeknutí se násilí, nedotknutelnost hranic, svobodná volba spojenectví, vláda práva místo práva silnějšího? I zde hraje Německo klíčovou roli. Budeme se nadále chápat jako spolehlivý reprezentant západního hodnotového společenství, nebo se vrátí strašák německé zvláštní cesty? Sílí hlasy volající po odklonu od transatlantické aliance ve prospěch osy Berlín – Moskva.
Ostatně nejde o vyčlenění Ruska, a už vůbec ne o návrat k politice vojenské konfrontace. Jde však o jasný postoj vůči vnitřnímu neoautoritářství a vnější násilné politice, kterou praktikuje Vladimir Putin. Návrat k partnerskému vztahu s Ruskem nesmí být vykoupen novým rozdělením Evropy na západní a ruskou hegemoniální zónu. Naopak musíme dle svých možností pomoci, aby se Ukrajina stala modelem demokratického a hospodářského úspěchu, jehož působnost bude překračovat hranice.
Ekologie: Je ohrožena dosavadní průkopnická role Německa na cestě ekologické modernizace průmyslových společností. Hrozí, že energetická transformace ztratí podporu, některé části hospodářské sféry ji otevřeně zpochybňují. O ambiciózních cílech v oblasti politiky životního prostředí se diskutuje jako o nebezpečí pro konkurenceschopnost a pracovní místa, nikoli jako o motoru pro inovace a šanci pro technologie, produkty a pracovní místa s budoucím potenciálem. Most mezi ekologií a ekonomií přitom představuje ústřední faktor pro mezinárodní úspěch německého průmyslu.
Celosvětová poptávka po technologiích efektivně využívajících zdroje, ekologických produktech a obnovitelných energiích roste výrazně rychleji než tradiční obory. Je nesporné, že regulační rámec pro energetickou transformaci vyžaduje změny. Jde však o to, zda máme v Německu šlápnout na „ekobrzdu“, zatímco Čína – vedle řady dalších zemí – právě výrazně investuje do ekologických inovací. Otázka, jak se postavíme k ochraně klimatu, má nejen ekologický význam. Představuje také ožehavou otázku hospodářské politiky orientované na budoucnost.
Kdo naříká, že strany již nenabízejí politické alternativy, může být klidný: rostoucí tlak problémů, který vychází z těchto klíčových otázek německé a evropské politiky, vyžaduje jasné odpovědi – nikoli až v roce 2017. Podle toho se rozhodne o osudu velké koalice stejně jako o tvorbě budoucí vlády.
Německý originál tohoto textu byl zveřejněn v časopisu Berliner Republik 1/2015 a na webových stránkách kanceláře heirnich-Böll-Stiftung v Berlíně.
Z německého originálu přeložila Martina Stocker.
Všechna práva vyhrazena.